Cytodiagnostické
a imunocytochemické metody
Cytodiagnostika
se stala v posledních desetiletích důležitou součástí komplexu
morfologických vyšetřovacích metod s bezprostředním a významným
dopadem v léčebně preventivním procesu zdravotnictví, a to prakticky v
celosvětovém měřítku. Zahrnuje řadu specializovaných postupů
aplikovaných v závislosti na povaze onemocnění a přístupových možnostech
vyšetřujícího lékaře. Přestože hlavní smysl cytodiagnostiky je v současnosti
spatřován v oblasti onko-diagnostiky, nelze opomíjet ani jiné možnosti
změn v závislosti na hormonálních vlivech v oblasti gynekologie apod.
Nejdéle
užívanou je tzv. exfoliativní cytologie využívající skutečnosti, že
z patologických ložisek, zejména nádorového původu, se uvolňují
jednotlivě i ve skupinách diagnostikovatelné buňky, které lze cytologickým
(obyčejně Giemsovým) barvením prokazovat. Již tato původní
exfoliativní cytologie přispěla významně k depistáži nádorových
onemocnění. Postupně se cytologická technika na klinice rozšířila na
zpracování tělních tekutin a sekretů (moč, likvor, výpotky, sputum) za
použití různých koncentračních metod, přímých roztěrů a cytobloků.
Dále pak na vyšetření stěrů z dýchacích cest a zažívacího traktu,
a v neposlední řadě o otiskovou cytologii z operačních vzorků.
Hematologická cytologie platí odedávna za základní a vysoce
specializovaný obor na klinice. Mimořádného rozšíření doznala punkční
cytologie tenkou jehlou, která při minimálním riziku, vyplívajícím z
diagnostického zásahu, vede k vysoké diagnostické výtěžnosti. S použitím
tenké jehly lze s minimálním instrumentálním vybavením již během několika
málo minut dosáhnout diagnostického závěru; rovněž z ekonomického
hlediska je vyšetření mimořádně výhodné. Preparáty lze zhotovovat
formou cytologických roztěrů, ale i cytobloků umožňujících
histologické, histochemické či imunohistochemické vyšetření a posléze
je dána možnost i ultrastrukturálního vyšetření. Cytologické vyšetření
se stalo rutinní metodou v rámci peroperační biopsie. Základním
cytologickým barvením zůstává nadále Giemsova metoda. Doplňující
metodiky jsou zaměřeny ke zvýraznění cytologických detailů, k
cytochemické, enzymové a imunocytochemické analýze.
Výsledkem
cytologického vyšetření je buď definitivní diagnóza, anebo přinejmenším
alespoň rámcová orientace lékaře, usměrňující jeho další vyšetřovací
postup, případně rozhodnutí ve smyslu biopticko-histologického vyšetření.
Výhody
cytodiagnostiky spočívají především v její technické nenáročnosti,
minimální zátěži a riziku pro nemocného, v ekonomice času a konečně
velmi levnému provozu, což umožňuje použití pro zdravotnický screening
velkých částí populace. Těmito aspekty se cytodiagnostická služba
stala významnou součástí moderního léčebně preventivního programu a
zejména neodmyslitelným nástrojem v boji proti zhoubným nádorům.
S
rozvojem cytologie a cytodiagnostiky je organicky spojen i rozvoj teoretické
a aplikované cytochemie a imunocytochemie. Imunocytochemické postupy využívají
specifických (nezřídka monoklonálních) protilátek značených
fluorescenčním barvivem či enzymem k průkazu vazebných míst protilátek
specifických antigenů. Původní fluorescenčně mikroskopický průkaz je
vzhledem k technickým okolnostem používán spíše pro speciální účely,
zatímco v diagnostickém provozu se stále větší měrou uplatňují výhodnější
enzymové markery (např. dnes již velmi rozšířená imunoperoxidázová
technika).
V
soudobé laboratorní technice se uplatňují i metody molekulárně genetické,
např. DNA-hybridizační techniky umožňují detekci nukleotidových
sekvencí v buňce "in situ". Samostatným cytologickým oborem je
oblast chromozomální diagnostiky v návaznosti na studium genetických
poruch a vrozených malformací s aplikací v klinice a genetickém
poradenství.
Fotogalerie
|